Venku sněží, a moje vnitřní melancholie převzala otěže života. Je mi smutno a občas pláču.
Pláču pro svojí rodinu, pro svoje nevyřešené vztahy.
Pláču pro svého přítele, který, když jsme mu psala jestli by nechtěl přijet, odepsal ať dojedu já. Když jsem se mu snažila vysvětlit jak je to pro mě důležité, aby dojel, tak se naštval, řekl čau a zavěsil telefon. Chtěla jsem jen, aby jsme chvíli spolu poseděli, vůbec nechci jet do města, sotva jsem schopná vylézt s domu.
Vůbec se necítím na to, abych vešla do autobusu, cestovala.
Navíc počasí venku nepřeje, a mě je zima i doma. Pokoj mám vytopený na 26 stupňů, mám na sobě svetr, kalhoty, trikový rolák a ruky, nohy stejně studené jako led.
A tak sedím doma, a za chvíli se pujdu učit 3D řezy krychlí, což bude deptající počin, protože nemám prostorové vidění, pokud si nemůžu danou věc ohmatat.
Jenže ve středu píšu čtvrtletní práci, kterou musím napsat dobře a to doslova na dobře.
Podívám se zlehka na ošetřovatelství chorob zažívacího traktu, jen pro ilustraci abych věděla. S téhle písemky potřebuju známku chvalitebně, ve výborně nedoufám vzhledem k tomu, že je to přes 25 hustě popsaných stran.
Zákon schválnosti říká - pokud se naučíte 23 stran, 99% budou otázky z těch dvou stran, nad kterými jste mávli rukou.
S češtinou si moc velkou hlavu nedělám, prokletí básníci jsou moje oblíbené téma. Určitě budeme psát ve středu z dějepisu, který bych se měla naučit.
No a já tedy pujdu,
sednu si nad matiku a třeba, snad, možná pochytím aspoň střípky znalostí.
Annie MyASun
Žádné komentáře:
Okomentovat