čtvrtek 25. ledna 2024

Sexuální delikty v náboženském prostředí

 


13.01.2024

"Oběti sexuálního násilí v církvích" – jak správně a smysluplně pomoci a neublížit jim :

Úvodem k mému zamyšlení nad tímto (pro mne naprosto nepřijatelným a neuvěřitelným tématem) se musím přiznat, že vůbec nechápu, jak může Boží služebník, mnohdy na velmi vysokém postu v církvi, spáchat (a co hůře - páchat dál) sexuálně motivovaný trestný čin, za použití násilí či nátlaku různého druhu, na dětech a mladistvých! Druhá věc je, jakým způsobem to řeší jeho nadřízení, představení, prostě laicky řečeno – příslušná církev, potažmo stát! Předesílám, že nehodlám nikoho jmenovat, žádné církevní organizace konkretizovat ani obviňovat!

Kdybych se osobně s takovou obětí nesetkala, velmi pravděpodobně bych toto téma neměla potřebu otevírat a psát o tom, natož to někde zveřejňovat. Ano, všichni to přeci víme, že se "něco takového děje" i u nás, pár případů proběhlo médii a bylo zveřejněno. Dokud se to však člověka "nedotkne" zblízka, ani se mu nechce věřit, že by něco takového bylo možné v realitě všedních dnů dnešní doby.

Mojí motivací k vyjádření se k tomuto tématu je naděje, že to může někomu pomoci, kdo se s danou problematikou už někdy setkal nebo třeba setká, nebo o někom takovém ví, a tedy mu může poradit nebo pomoci. Lépe dříve, než později nebo vůbec ne.

Nechci se zde zabývat dlouhosáhlými církevními předpisy a nařízeními, stejně nic neřešícími.

Chtěla bych se k této, velmi obtížné a "neoblíbené" problematice krátce a velmi stručně vyjádřit z pohledu obyčejného člověka, který se o takovém, zcela nepatřičném chování od oběti dozví.

Je možné, že už jste se s takovým člověkem setkali – tedy s někým, na kom bylo/je pácháno sexuální násilí v církvi jakéhokoli náboženského vyznání, a ani si to nemusíte uvědomit. Oběť něčeho tak hrozného to může různě skrývat a pod výhružkami a hrozbami pachatele se obává následků z toho, kdyby to ohlásila. Na druhou stranu je možné, že sama oběť si ani neuvědomuje, že to, co s ní dotyčný "představitel církve" provádí, není v pořádku a že by to hlásit měla. Otázka je, komu. Rodičům? Oběti se většinou stydí a dokonce "to", co se jim stalo, považují za vlastní vinu či selhání. Druhá věc je, zda by tomu rodiče vůbec uvěřili, "…vždyť přeci náš pan farář…." atd., je za tím vnímání farářů a kněžích jako duchovních autorit, kterým je v pořádku se podřizovat, přestože ve "světském" prostředí by to v pořádku nebylo. Zneužívání biblických textů k "dosažení cíle" nebývá výjimkou!

Dalším aspektem je, kolik je oběti let, z jakého sociálního prostředí pochází a v jaké náboženské organizaci k tomu dochází, jak dalece jsou tam propracované systémy fungování jejích představitelů a tedy i možnosti tzv.: "Přikrývání hříchů"–se skutkovou podstatou trestných činů, jak je níže uvedeno:

Jen pro upřesnění pár paragrafů, jak český právní řád rozlišuje tuto násilnou trestnou činnost : Tr.zák.č.40/2009Sb.: § 185…Znásilnění, § 186 …Sexuální nátlak, § 187 Pohlavní zneužití. Nemá smysl zde rozebírat definice jednotlivých trestný činů a podmínky jejich naplnění, je to nechutné a je to prostor pro odborníky. Kvůli tomu tento článek rozhodně nepíši. Jde o člověka.

Tak co s tím, jak si s tím vším má úplně obyčejný člověk poradit a co dělat, když se o něčem takovém dozví, někoho takového zná, nebo se něco podobného domnívá, podle zvláštního chování potencionální oběti? Upřímně řečeno, je to tak složitá problematika, na kterou má vliv tolik aspektů, že odpověď není snadná a dle osobního svědectví oběti, se kterou jsem měla možnost se setkat, je to velmi složitý a náročný proces. Nikdy bych nevěřila, že to je možné a nemohu a ani nechci zde zveřejňovat podrobnosti jejího případu, přestože už byl mediálně zveřejněn a dokonce i v televizním vysílání.

Pokud je člověk součástí takové církve, kde se toto může odehrávat (a je velice těžké, až nemožné si to přiznat), je v pořádku, když se o něčem takovém dozví, aby okamžitě správně reagoval. Totiž, pokud by oslovil přímo pravděpodobného pachatele, mohlo by to mít na jeho oběť nedozírné následky. Totéž platí o nadřízených v takové organizaci. A to jistě nikdo nechce. Na druhou stranu není na nás, abychom zjišťovali, zda pravděpodobné obvinění je pravdivé či vymyšlené, to je potřeba přenechat na posouzení odborníků, v žádném případě však celou věc nezlehčovat a hlavně nezpochybňovat oběť, její výpověď či to, s čím se svěřila nebo to, co lze vidět a poznat.

Je proto potřeba se obrátit na odborníky, kteří mohou poskytnout odbornou radu a pomoc zvenčí.

Aby tento článek měl vůbec smysl, zde jsou možnosti, kam se obrátit a kde hledat pomoc :

Martin Moldan, biskup Apoštolské církve v ČR – biskup@apostolskacirkev.cz PhDr. Rostislav Moldan, trestně právní poradenství – rosmol@seznam.cz ThDr. Mgr. Petr Miencil – jáhen Starokatolické církve v ČR – petr.miencil@starokatolici.cz Kateřina Vávrová, PhD. – psychoterapeut Církve bratrské – terapie@vavrova.cz Milan Mrázek – Evangelická církev metodistická – milan.mrazek@umc.cz Někdo ti uvěří – poradenství a propojení lidí s příběhem sex.zneužívání – napiste@nekdotiuveri.cz Křesťanské terapeutické centrum – Křesťanské společenství – www.ktcentrum.cz

Domácí násilí, sexuální zneužívání on-line – fenomén dnešní doby na platformách sociálních sítí :

Šance dětem – pomoc dětem zasaženým domácím násilím – www.sancedetem.cz

neděle 21. dubna 2013

Čekání

Mírně nespecifický pokus o modernu bez náležitostí veršů, slabik, slok  Prostě jen čisté cítění bez obalů.

Trpělivě čekám až zestárnu
den za dnem
čekám
probouzím se
promarním den
usnu
sním
probudím se
čekám
čekám
čekám
čekám
další zahozený den
budoucnost se změnila v minulost
a nic se nezměnilo
čekám až zestárnu
mrhám svým životem
a pak budu vzpomínat na mládí
strávené čekáním
až zestárnu
čekám
až budu jako starý strom
čekám
chvíle si krátím knížkama
zavírám je aniž bych si pamatovala co četla jsem
čekám na budoucnost
každou chvílí blíže k vytoužené metě
čekám
až zestárnu
probudím se
promarním den
usnu
probudím se
den za dnem
a roky plynou
a celé ty roky čekám
až zestárnu
abych mohla spínat své nerozvážnosti
ztratila jsem den
tratila jsem rok
tratila jsem mládí
čekáním až budu zestárnu

sobota 20. dubna 2013

Květina

Má křehká něžná krásko
oděná v jemné hedvábí
drobnoučká plavovlásko
v náruč svou mě přivábíš

Ráno co ráno pod našimi okny
než slunce vyjde na obzor
rozpustí zlatavé lokny
a jak bys byla vor
vítáš mě zpátky ze snění
jsi mou vůní domova

Svou bílou sukni načechráš si
ať svět zře tě plnou krásy
jsi vílou tančící ve vánku
jež přines ti vůni heřnánku

Tento úžasný, přenádherný obrázek němé křehkosti pochází od http://sechtl-vosecek.ucw.cz/cml/fotografie/foto3229.html

pátek 12. dubna 2013

Nedočkavost

Sedím u stolu
v ruce svírám propisku
Cvak cvak cvak cvak
tuha se objevuje a zase schovává
jako šnek do ulity
apaticky zírám ze zašmouraného okna ven
Je ráno
při zemi se drží mlha,
slunce se šklebí z pod šedivého závoje
větve stromů jsou nahé
pole podivně žlutá
cesta jedno bláto
cvak cvak
čekám na email
čekám než se rozsvítí čílo u malé obálky
čekám
a dívám se z okna

3 dny čekám
3 dny a tři noci přemýšlím co může říct
pitomost
určitě je to pitomost
vždyť ty vůbec neumíš psát
proč jsi udělala takovou blbost
poslat člověku své rýmované myšlenky

3 dny čekám
3 dny čekám
3 dny čekám
přemýšlím
3 dny čekám
osudový víkend
"O Víkendu si je přečtu, slibuji"
Dnes nebo zítra?
A čas se vleče tak pomalu

Obrázek pochází z Idnes.cz

čtvrtek 11. dubna 2013

Stížnost na nesnesitelnou lásku a bolesti dlouhodobého vztahu

Kdysi jsem si myslela, že vztah je o tom, že budu nekoneně ustupovat. Ale teď už mě to nebaví, nebaví mě být loutkou nebo panáčkem. Stín to stejně dokáže vždycky lépe.
Vzpírám se, nechci být už závislá na někom. Být závislý neznamená nemilovat. Naopak je to hlubší láska.  Nemám chuť být s ním každou minutu a řídit se tím co říká.
Vlastně si už skoro nepovídáme, nemáme o čem - jak se zdá propast zájmů se prohlubuje - já mám ráda sport, miluji poezii a snažím se sama psát. Jenže on nerad chodí na procházky, nerad čte básně, a když čte ty moje, nikdy se nedozvím nic víc než pěkné.

Nemám chuť jezdit kvůli němu někam, nemám chuť si oblíct sukni a vypadat elegantně na schůzky. Nechce se mi malovat oči, protože se pak cítím divně.
Nevím o čem se s ní bavit, prostě už nejsou témata. On maturuje a kašle na to a přesto mu to vychází, já mám rok před maturitou a bojím se víc než on.
Jeho rodiče podporují, já bojuju za to aby mě nezatratili. Jemu se do školy moc chodit nechce, já chci a nemůžu.
Mám pocit, že všechno nás rozděluje od sebe.

Příští rok bude studovat dost daleko a uvidíme se tak 2x do měsíce. Nevím jestli se bojím nebo jestli se spíš těším, že jej nebudu mít pořád za zadkem, že zase budu svobodně dýchat.
Zní to i mě strašně blbě a cítím se za to provinilá, ale já stejně budu možná studovat někde jinde, v jiném městě.

Doufám, že se to spraví.
Nebo lépe řečeno ať se to vyřeší.
Nechci aby jej to bolelo, ale on mě podezírá že jej chci opustit - a já si to skutečně občas přeji.

neděle 7. dubna 2013

Prosba o zapomnění


Jak den se krátí, jak splývá s tmou

a paprsky slunce vyhasnou

když utopíš smutky mé ve spánku

a sny s vůní heřmánku

 Má milosrdná noci

matka nosící mě pod srdcem

milosrdná noci

já měla dnes krásný sen
 
má milosrdná noci

Dej mi do úsvitu spát

než ráno zaplavíme mě pocit

příval chmurných vzpomínek a zrad

Jak den se krátí jak splývá s tmou
 
i hvězdy na nebi vyhasnou

svět ponoří se do ticha

 černého jak rozbouřené moře 

a jeho vlny smyjí ze srdcí hoře 


pátek 5. dubna 2013

Reatis - v životě jen omezení

Po dlouhé době jsem včera šla na praxi, a aby to bylo lepší hnedka nové oddělení, Ortopedie. Inu proč ne? I těšit jsem se těšila a to se mi na praxi stalo poprvé. Ale brzy jsem poznala, že to bylo předčasné.
Dosud jsem po návratu z nemocnice chodila maximálně kilometr denně a i to mi trvalo značnou dobu, a navíc jsem poté pořádně odpočívala  nicméně praxe odvolat nešla.
Hned ráno jsem zjistila, že to co mi s lékama projde ve škole na praxi rozhodně nepujde. První problém nastal v tom, že musím brát přesně v osm hodin ráno. Jenže to je na oddělení největší frmol, takže jsem si je vzala až v devět při rychlosvačině - naházela jsem do žaludku a šlo se. Navíc mám dost přísnou dietu, hodně věcí nesmím a s toho co smím energie získám tak na přežití.
Takže vznikly  hned dva problémy naráz, a aby toho nebylo málo, jsem po tom trochu zpomalená. Ne moc ale trochu jo, navíc strach z nového oddělení, všecko nové a neznámé - no a bylo to. Konec,
Reagovala jsem zpomaleně, nebyla jsem schopná se soustředit, den tragédie.

A k tomu jsme šli odpoledne místo na vyučování do stomické ambulace. Maličká místnustka, kde se nás těsnilo třicet. Rozhodně jsem si nemohla sednout a stále jsem skoro hodinu. No do šatny na převlečení jsem šla 15 minut - a to je to 50 metrů! Cesta ze šatny do školy, cca 300 metrů byl horor - to už mě musela Verča podpírat, nebyla jsem schopná vůbec došlápnout.
Ve škole jsem sedla, a už nevstala. Prostě jsem nevstala. Zvedla mě Filip, a nějak jsem došla na sousední školu, kde mě čekal přítel. Když mě viděl, spráskl ruce a odtáhl mě na autobus. Volala jsem mamce ať přijede k zastávce a vezme mě.
Prostě konec. Už zase nechodím. Dneska je to trochu lepší, hlavně proto, že jsem zatím šla pouze jednou pro sklenici vody a jinak ležím.

Probírám se receptama, přemýšlím co dobrého bych zase upekla. Ale vím, že tento týden to nebude a příští asi taky ne.