Ale to nebylo všechno! Přijali mě v úterý kolem šesté večer, možná trochu dřív. Ale už ve středu, v děvět ráno, za mnou došel primář interního oddělení, ža na to naše malá, městská nemocnice nestačí a hajdy šupity - už mi zařídili místo na revmatologii v Olomouci, ať napíšu rodině, ať mi donesou věci, sbalím se a do hodinky, že pojedu. To mi bylo záhadou jak to dokázali, čekací doba na lůžko toti bývá kolem 3 týdnů. Sbalila jsem věci, napsala rodičům co mají dovést a za hodinu už jsem seděla v sanitce směr Olomouc. Naštěstí se mnou jel milý, příjemný, ukecaný saniťák a tak cesta běžela, a za chvíli jsem byla v Olomoucké fakultní nemocnici.Přijali mě, odvedli na pokoj, měla jsem tam dvě starší paní, na oddělení jsem byla bezkonkurenčně nejmladší - a to o celých 16 let od druhé nejmladší pacientky- navíc jsme při večerním kecání u čaje a nějakého bezduchého seriálu, na který jsme se ani nedívaly, zjistily, že jsme vlastně rodina. Paní byly hovorné, vyměnily jsme adresy, maily, čísla. A personál revmatologie by určitě dostal velikánskou jedničku s kupou hvězdiček, výborná péče, odpovídali mi na otázky, všecko mi vysvětlili a prostě bezvadné.
A taky jídlo nebyla rozhodně moc blízké tomu nemocničnímu blivajzu a rozhodně byly daleko lepší než naše školní jídelna.
První noc jsem chvíli brečla, moje sestra, chodí do třetí třídy mi volala kde že jsem a proč, a na jak dlouho. A to jsem teda chvíli ronila krokodýlí slzy. Podruhé jsem je ronila, když odjížděla z návštěvy v neděli - protože sestra se mě nechtěla vůbec pustit a snažila se návštěvu protáhnout na dlouho, jenže to zase panovalo napětí, a nikdo nevděl o čem mluvit.
Druhý den mi odebrali 12 zkumavek krve, pak 6 zkumavek moči a ještě vytěry kdejaké. Taky mě poslali na sken kostí, RTG, a na oční a kdejaké prohlídky. Vysledkem je že mám suché oko, ale už nepotřebuju brýle. Taky mám sníženou hladinu hormonů, hořčíku, draslíku.
Ale včera k večeru nastoupila na můj pokoj mladá bezvadná paní, se kterou jsme si povídala celý večer a přes den. Vyměnili jsme emaily a čísla.
Dneska už všechno proběhlo dobře, až na jednu nepříjemnost.
Před rokem jsem se dozdravila s mentální anorexie - měla jsem jí asi od 14 let. Rodiče o tom nevěděli. Vůbec. Vytáhl mě z toho přítel, léčba trvala ambulatně celý rok, brala jsem léky. Myslím, že jsem jim prostě tohle musela říct.
Jenže doktro si myslel, že mě s toho táhli rodiče a tak jim to řek. Nevím jak dlouho to budu mít na taléři.
Byl to poučný pobyt, vím hodně nových věcí.
Každý den jsem tam měla aspoň za dvě skupinky mediků + studenti zdrávky a všichni mě zpovídali a občas donesli i kafe, protože se mnou neměli moc práce, všechno co chtěli vědět jsem nadiktovala, občas jsem pomohla i s něčím. A hlavně, zabili se mnou mnoho času.
Zítra dopíšu další článek.
