Kdysi jsem si myslela, že vztah je o tom, že budu nekoneně ustupovat. Ale teď už mě to nebaví, nebaví mě být loutkou nebo panáčkem. Stín to stejně dokáže vždycky lépe.
Vzpírám se, nechci být už závislá na někom. Být závislý neznamená nemilovat. Naopak je to hlubší láska. Nemám chuť být s ním každou minutu a řídit se tím co říká.
Vlastně si už skoro nepovídáme, nemáme o čem - jak se zdá propast zájmů se prohlubuje - já mám ráda sport, miluji poezii a snažím se sama psát. Jenže on nerad chodí na procházky, nerad čte básně, a když čte ty moje, nikdy se nedozvím nic víc než pěkné.
Nemám chuť jezdit kvůli němu někam, nemám chuť si oblíct sukni a vypadat elegantně na schůzky. Nechce se mi malovat oči, protože se pak cítím divně.
Nevím o čem se s ní bavit, prostě už nejsou témata. On maturuje a kašle na to a přesto mu to vychází, já mám rok před maturitou a bojím se víc než on.
Jeho rodiče podporují, já bojuju za to aby mě nezatratili. Jemu se do školy moc chodit nechce, já chci a nemůžu.
Mám pocit, že všechno nás rozděluje od sebe.
Příští rok bude studovat dost daleko a uvidíme se tak 2x do měsíce. Nevím jestli se bojím nebo jestli se spíš těším, že jej nebudu mít pořád za zadkem, že zase budu svobodně dýchat.
Zní to i mě strašně blbě a cítím se za to provinilá, ale já stejně budu možná studovat někde jinde, v jiném městě.
Doufám, že se to spraví.
Nebo lépe řečeno ať se to vyřeší.
Nechci aby jej to bolelo, ale on mě podezírá že jej chci opustit - a já si to skutečně občas přeji.
Žádné komentáře:
Okomentovat